Vaše zdraví

Z přírody pro zdraví……………..

Na zeměkouli bylo popsáno zhruba 290 000 druhů rostlin. Toto číslo zahrnuje semenné rostliny, kapraďorosty, mechorosty i zelené řasy. K léčebným účelům se využívá okolo 10 000 druhů.

Rostlinná říše pro člověka představuje obrovskou zásobárnu různých aktivních látek, které mají význam nejen pro zdrojovou rostlinu, ale mohou svou biologickou aktivitou ovlivňovat i lidský organismus a to jak v pozitivním smyslu tak pochopitelně i v opačném. Z rostlinné říše pochází celá řada významných léků ale také prudkých jedů. Po celá, dlouhá tisíciletí se člověk učil poznávat a znát účinky rostlin. Nejprve jistě i fatálními metodami, formou pokusu a omylu nebo naopak úspěchu. Dnešní, moderní fytomedicína používá léky, které jsou výsledkem dlouhé cesty od semínka, přes kontrolované pěstování až po laboratorní a klinické testování.

Které léčivé rostliny používáme pro výrobu našich léků?

  • Pelargonium sidoides –
Pelargonium sidoides je vytrvalá rostlina pocházející z jižní Afriky, kde se odedávna používá v tradiční medicíně. Afričtí domorodci používají kořeny této rostliny zejména k léčbě plicních onemocnění. Moderní studie potvrdily antibakteriální a imunostimulační účinky této rostliny a v současné době se standardizovaný extrakt EPs 7630 používá v západní medicíně k léčbě nachlazení. Konkrétně v České republice se používá k léčbě akutní bronchitidy nevyžadující antibiotickou léčbu.
  • Ginkgo biloba –
Je opadavý strom, až 40 m vysoký, obvykle s kuželovitou korunou. Má zvláštní listy, které jsou řapíkaté, střídavé, vějířovité, na předním okraji zubaté a klínovitě zúžené do řapíku. Jsou to právě listy, které se sbírají pro léčebné účely. Jinan bývá nazýván "živou fosilií", protože fosilní nálezy jemu příbuzných druhů pochází již z počátku druhohora největšího rozmachu dosáhly tyto rostliny čeledi Ginkgoaceae zhruba před 200 až 100 milióny let. V současnosti je jinan dvoulaločný posledním žijícím zástupcem této kdysi zřejmě poměrně běžné a rozšířené čeledi.
  • Thymus vulgaris –
Silně aromatický, 10–30 cm vysoký keřík nebo polokeřík se světle fialovými až bělavými, trubkovitými květy. Je to jedna z historicky nejznámějších léčivých a kořenících rostlin. Nať obsahuje množství silice s účinnými složkami (thymol, kafr, cineol, karvakrol, borneol aj.). V lidovém léčitelství se tymián používá k tlumení kašle, k vykašlávání, při žaludečních problémech, jako spasmolytikum, má močopudný účinek, je vhodný při depresích, migréně a potížích s krevním oběhem. Zevně se aplikuje na nehojící se rány, vředy apod. Používá se rovněž v kosmetice, při výrobě zubních past a různých prostředků sloužících při ústní hygieně.
  • Hedera helix -
Plazivý nebo popínavý keř s typickými 3-5 laločnatými listy a tmavě modrými až černými květy. Plodem jsou kulovité bobule, v době zralosti modročerné. Druh je velice variabilní, rozdíly se projevují ve velikosti, tvaru a zbarvení listů, také ve způsobu růstu.
V antice byl břečťan symbolem veselosti a opilství, břečťanový věnec byl atributem tehdejších bohů nevázaného života. Je také dobře známou léčivou rostlinou. Z plodů se v minulosti získávalo i barvivo pro barvení vlny a látek (růžová, šedá).

  • Primula veris –
Lidově též petrklíč, bukvice bílá, bylina sv. Petra. Je drobnější vytrvalá bylina z čeledi prvosenkovité. Má typické, vonné žluté květy a měkké a svraskalé listy uspořádané v přízemní růžici. Vyskytuje se zvláště v Evropě a Asii. Prvosenka jarní se tradičně používá pro přípravu čajů, nálevů nebo v lidovém léčitelství. Látky v ní obsažené (glykosidy a saponiny) působí jako expektorans při onemocnění horních a dolních cest dýchacích.
  • Gentiana lutea
Hořec žlutý je statná, 50 až 110 cm vysoká vytrvalá bylina, vyskytující se přirozeně v horách střední a jižní Evropy. V České republice není původní, byl však v některých našich pohořích vysazen. Rostlina je využívána ve farmacii, v lidovém léčitelství a při výrobě hořkých likérů. Kořen je využíván ve farmacii (oficiální droga pod názvem Radix gentianae) a v bylinném léčitelství při zažívacích poruchách.
 
  • Verbena officinalis
Povětšinou vytrvalá, méně často jednoletá nebo dvouletá bylina, která je 30–70 cm vysoká. Vyskytuje se na návsích, u cest a silnic, podél příkopů, na kamenito-štěrkovitých březích toků, úhorech, i jako plevel v zahradách a na dvorech. Sporýš lékařský je jediný náš zástupce čeledi sporýšovitých. U nás sice nepůvodní, ale na našem území známý již od neolitu. Z původního areálu (Středozemí a Afrika) se postupně rozšířil do dalších částí světa, dnes téměř kosmopolitní druh. Sporýš lékařský je léčivou bylinou, používanou proti bolestem hlavy, při zažívacích problémech, na podporu funkce jater a ledvin. V dnešní době se mu však nevěnuje již taková pozornost jako v minulosti. V dávných dobách byl sporýš mnohde považován za magickou rostlinu. Názvem „verbena“ byly ve Starém Římě označovány všechny rostliny, kterých se používalo při posvátných obřadech. Sporýšem se čistily oltáře pro rituály. Ve Starém Řecku byla rostlina zasvěcena Venuši a kněží nosili její kořen ve svém rouchu. Často se sporýš používal jako příměs „nápojů lásky“ pro své údajné afrodiziakální účinky. V Persii byla tato rostlina považována za čistě magickou. Egypťané věřili, že sporýš pochází ze slz bohyně Isis. Naopak z křesťanského prostředí pochází lidová báje, podle níž sporýš vyrostl z drátu, který Ježíš ovinul svému pěstounu okolo skráni, když jej choval. V čarodějnictví se věřilo, že sporýš činí tělo necitelným vůči ranám a střelám (odtud i jeho staré lidové jméno železník). 

  • Rumex  acetosa –
Na vlhčích lukách a u cest od nížin až do hor rostou po celé severní polokouli vytrvalé plevelné byliny šťovík kyselý a šťovík menší. Již ve starověku se šťovík připravoval jako zelenina, jak víme z děl římských a řeckých učenců. Šťovíky mají značný obsah kyseliny šťavelové a mnoho vitamínu Cprovitamín Atřísloviny a minerální látky. Působí příznivě na vyprazdňování střev, obsahem železa ovlivňují krvetvorbu.